Smrt není koncem života, ale jeho součástí. Není třeba se před ní schovávat nebo ji ignorovat, ani ji ukrývat do dřevěných krabic a zahrabávat do země. Smrt zabíjí tělo, ale duše putuje dál. Odplouvá po vlnách věčnosti, doprovázená žalostným zpěvem našich dětí… Tímto způsobem se na smrt dívají hinduisté a jejich víra jim pomáhá zrovna teď, když před ně v chrámu Pashupatinath pokládají tělo jejich otce a manžela. Na chodník, před zraky kolemjdoucích.
Pohřební obřad je v Káthmándú v komplexu Pashupatinath rutinní, veřejnou záležitostí – denně jsou na ghátech, betonových schůdcích u řeky Bagmati určených k pohřbívání, spáleny desítky mrtvých těl. Stojím opodál a se zaujetím pozoruji hlouček plačících příbuzných, zahalených v sytých oranžových a růžových barvách… Pohřební pracovníci přivážejí hromadu dřevěných polen a zkušeně, s automatickou přesností je skládají na sebe do hranice, na níž má být nebožtík spálen. Skupinka nejbližších pokládá nahou mrtvolu na zem, zvědaví turisté přihlížejí a ti odvážnější se nestydí atraktivní podívanou zachytávat na fotoaparáty. Nikdo jim v tom nebrání, na čumily jsou zde zvyklí.
Přibližuji se tak, abych spatřila víc. Ne, ještě jsem neviděla mrtvolu. Teď tu leží pár metrů ode mě, zespod prostěradla jí čouhá jenom bledá paže a ve mně se mísí zvědavost s lehkou nevolností… To ho tady skutečně spálí? A všichni se budou dívat, jak hoří? Hodí jej do řeky, v níž se opodál koupou děti a ženy perou prádlo??? Hlavou mi prolétne myšlenka, zda by to u nás nebylo trestné.
Nevěřím, že to myslí vážně. Křesťanský konzervativizmus nás naučil tichým obřadům v chrámech, s modlitbami a malou výčitkou za slzy projevené příliš okázale. Naproti tomu hlasité kvílení žen v Pashupatinath a mrtvé tělo, ležící na zemi (u některých kolemjdoucích dokonce bez zájmu nebo povšimnutí!), jsou projevem realistického, surového kontaktu s nevyhnutelným koncem. Bez pozlátka. Smrt zde nepatří za zdi chrámu, ale na kůru stromů a pod žár slunečních paprsků.
Čekám, co bude dál. S nataženým krkem se přibližuji stále blíž ke skupince pohřbívajících. Nebožtíka teď uloží na hranici, sypou na něj rýži, pokládají otýpky slámy a květy afrikánů. Úloha nejstaršího syna je výjimečná a pro nás svou krutostí nepředstavitelná – zatížit nohy polínkem, aby při velkém žáru nevyskakovaly, a podpálit hranici ze všech stran. A potom se už jen dívat, jak se ztrácí ta ulita, která skrývala všechno božské… Dojímá mě to a děsí zároveň.
Kouř z hranice se nad Bagmati line ještě několik hodin. Rýži sezobou holubi, otýpky slámy slouží jako hračky opicím a zbylá polínka se usazují na dně, po němž poskakují děti a hrají si v popelavé vodě…
Zde se nebožtíkům nestaví náhrobky, neuchovávají se jejich urny. Napadá mě, jestli se vzpomínka na někoho, kdo byl v našem životě důležitý, uchová déle, když mu vystavíme pomník. Jestli mu prokážeme větší vážnost, když obřadně nosíme květiny na místo, kde jsou ukryty ostatky, zatímco ON tam není. Myslím, že ne. Vzpomínky trvají a blednou úplně stejně. Jsou rozpuštěny někde uvnitř nás a poletují ve vzduchu, ve vodě a v ulicích…
Někde už to pochopili.