Trávit
dovolenou prací je nemravné, nicméně destinace, které dokážou kromě zajímavé podívané nabídnout i zkušenost s místním životem, jsou pro turisty čím dál lákavější. Cestovatelé tak mají možnost výrazně si snížit náklady za pobyt tím, že si je odpracují, a zároveň se díky tomu „vžijí“ do regionu nebo nové činnosti. Rozhodla jsem se zasvětit svůj vzácný čas mušerství. Znělo to lákavě – za příslib občasné výpomoci bydlení ve vlastním dřevěném domku, jízda na saních tažených spřežením severských husky a jako bonus perfektně upravené norské běžkařské tratě.
V prosinci se v Norsku rozednívá pozvolna až kolem 9 hodiny. Jsem připravená na svůj první den mušerství – stojím u ohrady, za kterou nervózně pochází 40 netrpělivých psů, na sobě mám kožešinový montérkový fusak a upřímně mě těší, že v brigádnickém úboru mě žádný z mých pražských kavárenských přátel nevidí. Psi jsou pochopitelně nedočkavostí zběsilí a jamile je jednoho po druhém vypouštím z klecí, okamžitě se mění ve vlčí smečku. Trochu bezradně zírám na všeobecný mumraj, zatímco mi jedno zvíře nepozorovaně stihne počůrat nohu. Hádám, že z vděku. Když odvážím kolečko se psím trusem a následně krájím hromadu prošlého hovězího masa ke snídani, začínám trochu litovat, že jsem raději nejela na Srí Lanku.
Přichází mě okouknout skupinka německých středoškoláků. Bydlí už několik měsíců v nedaleké vesnici a kromě huskyů mají na starosti ještě zdejší koně a ovce. Péčí o ně se mají naučit to, co jim život ve velkoměstě neumožňuje – respekt k přírodě a schopnosti, které dnes již nejsou samozřejmostí, jako např. rozdělávání ohně nebo spaní ve stanu. Pohled na mladé Němce je úsměvný. Středoškolačky bez make-upu si nehrají s iPhonem, ale ve vytahaných teplácích od sebe odtrhávají rvoucí se smečku a přehazují sníh na lopatách přes plot. Taková malá socialistická brigáda. Pro majitele farmy navíc zajímavý způsob, jak získat na pár měsíců nízkonákladové zaměstnance.
Z úvah mě vytrhne pokyn, ať připravím sáně a zapřáhnu. Protože polární plemena sloužila původně severským národům k transportu na velké vzdálenosti, vášeň pro běh mají husky v genech a každodenní trénink je důležitý nejenom pro jejich kondici, ale hlavně psychickou pohodu. Spřežení musí být údajně sestaveno podle přesných pravidel: dopředu jde nejklidnější pár, následují dvě dvojice mladých běžců a nakonec přijdou husky s nejsilnějšími stehny. Nemám tušení, který ze psů je nejklidnější a stehna mají podle mě všichni stejná, vybírám tedy čistě náhodně, nic fatálního se snad stát nemůže. Když spřežení vystartuje, saně škubnou tak rychle, že se mi rukojeť vytrhne z rukou a psi suverénně letí sami kupředu. V druhém kole se do sebe v návalu zuřivosti někteří pustí a po pár nevyhnutelných kopancích odvádíme jednoho z nich s krvavým uchem a poškrábaným čenichem. Když mě spřežení v dalším kole vyklopí ze saní, uvěřím, že s pouhou teorií si ani v mušerství nevystačím.
V řídce obydlených horách jsou lidé tradičně vstřícní a pohostinní, a protože jsem se už stala vlastně členem rodiny, přijímám pozvání do sauny, kde se kromě celé farmářovy rodiny svlékají také všichni sousedé z blízkého i vzdáleného okolí. Rozlévají Becherovku do plastových kelímků (ano, v sauně!) a nakonec mě donutí zpívat Kdepak ty ptáčku hnízdo máš. Grrr….
Ze sauny skočím přes hromadu sněhu rovnou do kádě s vodou a o pár minut později docházím už v posteli k poznání, že tahle norská pracovní dovolená je v podstatě nečekaný luxus…
Další inspiraci hledejte na: http://www.workaway.info/