Jednou z věcí, kterou se Moravané vymezují vůči Čechům, je moravský folklór. Tradice, které na rozdíl od západní části naší země na Moravě přežily, jsou pro nás pýchou a velmi osobně je prožíváme. Cimbálové muziky, jejich primáše, kroje, které se liší vesnici od vesnice. Vlčnovská Jízda králů je nejvýznamnější dochovanou slováckou slavností a dnes už je proslavená nejen za hranicemi regionu, ale i za hranicemi státu – od roku 2011 patří na seznam kulturního dědictví UNESCO. Má kořeny pravděpodobně už v pohanských dobách, kdy se králem stával nejlepší honák dobytka ve vesnici, podle jiných teorií navazuje na útěk Matyáše Korvína před Jiřím z Poděbrad. Ať už Jízda králů vznikla tak nebo onak, stejně jako tehdy jde i dnes Vlčnovem průvod s králem, jímž je vyvolený mladý chlapec převlečený do ženského kroje, aby mohl podle pověsti uniknout maskovaný nepřátelskému vojsku. A stejně jako kdysi jej doprovází družina chlapců na růžemi zdobených koních, kteří hlasitě vyvolávají kolemjdoucí a vybírají peníze na víno a veselí. Vzhlížím k nim s hrdostí, že jsem součástí bohatého kulturního řetězce, a s klidem, že naše slovácké zvyky se udrží ve své původní podobě ještě nějakou dobu. Jejich obliba totiž očividně stále roste – především proto, že všechno autentické, neposkvrněné a originální je čím dál vzácnější.
Mě strojila do kroje kdysi dávno babička, to byl vždycky velký svátek. Na hody se napeklo, nachystalo se vína a slivovice, pozvali se hosté. Kroj byl a dodnes je rodinným dědictvím, ale věřím, že všem za hranice našeho moravského regionu to přijde v 21. století úsměvné. Pro nás to však byla vždy samozřejmost. Sukně se škrobily a žehlily pár dnů dopředu. V den průvodu se začínalo už časně z rána – navázat šátek, pak zašněrovat boty a trpělivě čekat, dokud babička nepřipevní kousek po kousku, v přesném pořadí. Čtyři spodnice, pak černý šorec, fěrtoch, fěrtůšek z brokátu. „Nehýbaj sa, nebo ťa pichnu,“ říkávala s pěti špendlíky v puse. Následovaly těžké rukávce, kordulka a vyšívané pentle. Když pak bylo něco nakřivo (a to bylo skoro vždycky), muselo se začít znovu. „Tož teď už si šikovná děvčica,“ říkala pak babička spokojeně. Ozdobila jsem džbáneček rozmarýnem a naplnila vínem, a když na dveře zazvonil šohaj, vyšli jsme za muzikou. Protancovali jsme dva dny a dvě noci, snědli kopec koláčků a prozpívali si hlasivky. Na záchod jsme holky musely chodit ve dvou – jedna vždycky držela té druhé suknice nahoře. Po hodech už jsme si jen léčily namožená lýtka a otoky kolem kyčlí od těžkých sukní – ale nic z toho nám nevadilo. Ani se nad tím snad nepřemýšlelo. Kdo ale udělal o hodech ostudu a zapomněl se někde bez gatí v járku, tomu se všichni ještě pár týdnů smáli…
Prozpěvuju si dnes s ostatními ve Vlčnově. Jsou tam zase Burčáci, pěkně v náladě a hraje jim to jedna báseň. Dívám se na generace nejen náctiletých, ale i těch úplně malých dětí v krojích, kteří tím žijí a díky nimž zůstane něco tak původního, cenného a osobitého k prožívání i těm po nás. A mám z toho obrovskou radost.
Sú rodiče – synka měli,
na vojnu ho dát nechtěli.
Jeho mamka plakala,
že ho ťažko chovala.
Proč mamičko, proč plačete?
Šak na vojnu nepůjdete.
Půjde na ňu koníček,
na koníčku syneček.