Zbroušená lžíce z rakouského lágru…
Nejsem politik, politolog ani vojenský stratég, přesto mi dovolte vzpomínku a krátké zamyšlení. Za druhé světové války byl můj pradědeček jako mnoho lidí z této nešťastné země na nucených pracích v rakouské fabrice. Odvedli ho pod hrozbou, že pokud odmítne nastoupit, zastřelí celou jeho rodinu. Jeho dcera, moje babička, byla na světě tehdy jen rok. Pradědeček po dvou letech z fabriky utekl a další dva dlouhé roky se ukrýval v lese poblíž svého domku, kam mu jeho maminka tajně zahrabávala jídlo do země.
Válečné běsnění nakonec přežil a z Rakouska si přivezl několik německých frází, polévkovou lžíci zbroušenou ode dna ešusu a mnoho šrámů na srdci. Jeho život byl od té doby (a bylo mu tehdy jen 26 let) hluboce poznamenaný nejenom tragickými výjevy války a ztrátou mnoha blízkých, ale také střetem se selháním základních principů člověčenství, které mu, ačkoliv prostému řemeslníkovi z malé vesnice, byly přirozené a svaté.
Své trpké vzpomínky i rozhořčenost z následné komunistické diktatury s námi dědeček sdílel celý život, a jestli bylo na světě něco, čeho se opravdu obával, tak to byla další válka. Bohudík se jí nedočkal, i když k těmto úvahám jej poslední roky vedlo každé vysílání večerního zpravodajství. Jako děti jsme jeho historky hltaly (zvláště o paní, která jela na kole i potom, co ji střelili do hlavy). Představa válečného konfliktu dnes však vyvolává nejenom potenciální strach o životy mých nejbližších, ale zároveň otázku, zda bychom s dnešními hodnotami byli hrdinství našich předků schopni a jak bychom v těžké zkoušce fyzického strádání obstáli.
Rukuje se! Co je to za volovinu?
Generace nás, válkou nepoznamenaných Euročechů, těžko dokáže pochopit válečnou tragiku v celé její šíři. Vcítit se do toho, jaké by bylo mít hlad, trpět zimou a strachem o život nikdo z nás nedokáže a o našich případných reakcích můžeme jen spekulovat.
Říká se, že případná světová válka by dnes měla zcela jinou podobu, než předchozí vojenské historické milníky – virtuální, biologickou, jadernou…A místo našich otců a bratrů by za nás šla bojovat armáda profesionálů. My bychom možná utekli do bezpečnějších zemí, nebo bychom bezradně seděli doma v koutku, klaněli se a klepali strachem. Možná bychom zkoušeli něco ukrást, někoho zbít nebo si co nejvíc zabrat pro sebe, před tím, než nás zajmou, pokoří a podřežou.
A nebo jinak. Všechno, o co se každý den snažíme, by ztratilo význam, vyvstaly by jiné hodnoty, čas by byl vnímán jinou perspektivou. Pochopili bychom vážnost svých životů a současně jejich bezcennost v celosvětovém měřítku. Možná bychom si přáli mít možnost vrátit čas zpět, dělat věci jinak, nečekat na správný čas a neodkládat důležitá vyznání. Poznali bychom v sobě netušenou sílu vzepřít se bezpráví a pro pravdu bychom trpěli oddaně a samozřejmě. Možná.
Pojďme věřit, že krom té tradiční kombinace švejkovství, nacionální apatie a mírného vzteklounství v sobě máme nějaký zapomenutý gen všech těch husitů, Masaryků, Gabčíků a Palachů a ve chvíli, kdy by bylo potřeba táhnout do boje, neměli bychom ocas stažený mezi koleny.