Je to jako cejch, který nosíte od narození. Dar nebo úděl? Znamení odlišnosti, které zpočátku tolik tíží a zraňuje svou pozorností. Nevěřím v čistotu a nevinnost dětství, dětské rány ubližují mnohem víc, než cokoliv jiného, a zanechávají jizvy, které se nikdy nezhojí. Jeden má brýle, druhý rovnátka, někdo deset kilo navíc nebo se zakoktává…Já měla rezavé vlasy. Maminka vždycky říkala, že jsou krásné – jak jinak, jsme přece jejich díla. Výtvory kombinace genů, náhodný shluk barev a tónů. Zjihlé komplimenty učitelky zeměpisu, která si svoje vlasy neúspěšně barvila levným bordó přelivem, nepůsobily. Něco uvnitř mě trpělo tou výraznou barvou a negativně vnímanou odlišností, ale snažila jsem se to nedát najevo. Ve škole jsem nebyla jediná. Určitě jsem však byla jediná na celém hnědo-černo-blond-myším světě. Babiččino sluníčko. Věčné poznámky paní v obchodě – „Zlatovláska“. Střih podle hrnce, podle mě spíš pomeranč. A pak pořád dokola ty básničky – „zrzy vrzy, co ťa mrzí, ty zrzavá palice…“ V naší časti maloměsta rarita, které si všiml i producent „až z Prahy“, když přijel do našich končin. Kdyby mě tehdy odvezl, mohla ze mě být třeba Julia Roberts nebo něco jako Angelika. To se nestalo a pomeranč se alespoň naučil využívat pozornost ve svůj prospěch a předváděl se, kde to šlo, ve snaze neukázat tu nejistotu…
Už ani nevím, kdy to přišlo a začala mizet nedůvěra i strach z posměšků. Vlastně vím – podíval se tehdy na mě, přejel dlaní po vlasech a řekl „jsi krásná“. A pak to říkal ještě znovu – na lavičce v parku, na kopečku pod břízkou a ve všech úkrytech, které jsme objevovali. Od té doby jsem byla „krásná“, protože jsem byla jeho. Jeho „zrzečka“. Jediná v celém hnědo-černo-blond-myším světě. Vcházíme do hospody, kavárny…Copak je něco zlého na jejich pohledech? No tak, nestyď se, nejsi divná, neupálí tě pro spolčení s Ďáblem, nejsme ve středověku…Líbí se jim to, někteří dokonce říkají, že je to „sexy“. I ty pihy, kterých v létě tolik přibývá, a rošťácky se rozprostírají po bledé pleti. No tak se nestyď…
Do tanečních přicházejí vyslanci z agentury. Lovci nových tváří nepřehlédnou oranžovou kštici a ptají se, jestli bych nechtěla být modelkou. Je mi 17, jsem opilá naivitou a chci to moc… Zmatené bílé tělíčko si však nelibuje v lodičkách ani kožichu z norka a rychle utíká zpět do polí, toulat se a přemýšlet. Proč nejsem bruneta (líbí se všem!) nebo klidně i blondýna (andělská). Každý kousek těla vás prozradí, prozradíte se i sami kdekoliv jinde – nepřehlédnutelně v davu. S hraným úsměvem odrážím nevhodné komentáře na žhavou pověst nás rusovlásek. Vášnivá dračice, náruživá…a já se tehdy tolik červenala!
„Ženy se nedělí na blond, brunety a zrzky. Jen na blondýny a brunetky. Zrzky jsou prostě mimo jakoukoliv kategorii…“ slyšela jsem kdysi v jednom podniku a přála jsem si tehdy (a pak ještě mnohokrát) mít po ruce jakoukoliv zbraň. Je to pravda a skutečně jsou z nás muži tolik vystrašení? Jaká tajemství, dohady a předsudky panují ještě o drzých a vznětlivých rusovláskách? A proč se tolik z nich za ty plameny v pramenech vlasů stydí, místo aby je nechaly prorůst do žil a unášely se jimi, dmuly se pýchou…
Uběhlo pár let a mnoho slunečních západů pokrylo kopce tam u nás. Dnes se dívám na svůj nos plný pih, s úsměvem si rozčešu vlasy a svážu je do ohnivého ohonu. A velebím toho nahoře, že mi daroval všechny drobné, atypické detaily a celý ten „rezavý“ temperament, protože bez toho by bylo všechno jinak. Děkuji tomu, který mě okořenil vášní, zamotal do bledého šátku, opředl mýty a posypal skořicí… a dal mi tebe, který jsi mě přesvědčil, že všechno je hezké právě tak, jak to je.