Evě bylo před dvěma lety něco přes šedesát, ale nebylo to znát. Někomu zanechají životní příběhy hluboké šrámy na duši, ale jen pár tenkých vrásek v obličeji. Bydlela v malém bílém domku na australském pobřeží, k plážovým útesům to trvalo asi deset minut. Plavat do slaných vln chodila každé ráno, bez ohledu na počasí, věk nebo práci. Udržovala se tím jako mnoho jejích přímořských vrstevníků v kondici. Naplňovala se pocitem svobody. Myslím, že oceán byl jednou z věcí, které jí pomáhaly překonat stesk po Praze, kterou kdysi dávno opustila. A pak vědecká práce, léčba neplodnosti v Royal Woman Hospital of Sydney, hudba …a poezie. A taky vesnice Katoomba v Blue Mountains. A racci. 
Přišla jsem k ní tehdy na Coogee na další z mnoha návštěv. Obdiv k moudré osobnosti a bezbřehá inspirace stejně jako upřímné přátelství mě přiváděly týden co týden na naše ženské dýchánky. Její vzpomínky, setkání klebetnic, rozjímání dvou opuštěných duší. Od okamžiku, kdy jsem vkročila do chodby, jako bych vstoupila do malé české kolonie. Kresby Adolfa Borna. Saudkovy fotografie, Ludvíkovy malby. Piano a česká keramika, nahrávky Magdaleny Kožené. Věřím, že z mnoha Čechů, žijících léta mimo domov, jen málokdo si uchoval tak vroucí a nostalgický vztah k rodnému místu, jako právě Eva Durná. Kus opravdové české vzdělanosti mezi listy eukalyptů. Podívala jsem se do její odměřené tváře, jejíž přísnost trvala vždy jen chvilku, a sklonila se k objetí. Poznala, že mám něco na srdci.
„Musím se vrátit domů. Je to definitivní“, říkám odhodlaně, ale slyším tu nejistotu a strach ve vlastním hlase. „Vždyť jsi tu šťastná…,“ podotýká s nechápavou samozřejmostí a najednou cítím ze svého rozhodnutí laciné kalkulování, zvažování užitku. Srdce musí někdy stranou. (Opravdu?) Bolelo to. „A co on?“ zeptala se ještě. Ale jakoby říkala „A co já?“ S mým rozhodnutím nesouhlasila, ale imigrační politika je v zemi červených pouští nemilosrdná – boří hradby, rozvazuje pouta a pálí mosty. To odpoledne jsme se viděly naposled.
„Mám strach, Kristýno“, psala o dva měsíce později, když jí našli nádor na mozku a začala chodit na ozařování. Už neplavala.
durnae: Přijedeš na Vánoce? Povíš mi, jak to máš teď s těmi muži…
kristynkauh: Přijedu, Evo. Našetřím a přijedu. Jen prosím tě ještě vydrž. A pozdrav za mě racky!
Vyléčili ji během několika měsíců, ale vrátilo se to a podruhé už odmítla podstoupit chemoterapii.
durnae: Kristýno, já už nemám síly bojovat. Proč to všechno?
kristynkauh: Musíš bojovat!!
durnae: Chtěla bych se ještě jednou podívat do Prahy, projít se po Malé Straně…
kristynkauh: Neboj, určitě přijedeš! Příští rok …Teď bojuj tam…
Za chvilku to bude rok, co jsi na jiném břehu, ale mlžný opar ze společných chvil se mi často vrací do myšlenek.. Nepřijela jsem se s tebou projít pískem, nerozloučila se, nepoděkovala. Nešlo to, odpusť. Stojí tam ještě tvůj bílý domek? Prochází se tvá duše po Vinohradech nebo po Coogee? Vzpomeneš si na mě taky někdy?
Chtěla bych ti toho dnes tolik říct, měla bys ze mě radost. Vyšla bych těch pět schůdků, otevřela bys mi síťované dveře, nalily bychom si sklenku vína a poslouchaly vůni eukalyptových listů. Tak nějak žensky, důvěrně, česko-australsky…
„Meaning, not space and time, connects all the people…“
Eva Durná, PhD., Češka žijící v Sydney a odbornice na ženskou reprodukční medicínu, pomohla mnoha ženám založit rodinu a posunula výzkum v oboru neplodnosti. Přednášela v USA, Evropě i Jižní Americe. Za knihu Prometheus in Prague získala v roce 2008 hlavní ocenění na knižním veletrhu v San Francisku.
www.rhwfoundation.com.au/newsletters/pdf/decembernewsletter2008page5.pdf
http://www.theaustralian.com.au/news/features/double-take/story-e6frg8h6-1111117707711