Pochoduju odevzdaně v proudu lidí směrem k závodním tratím a neznám jméno žádného sportovce. Ani pravidla nebo disciplíny biatlonu. Mám na sobě několik vrstev oblečení, pod kalhotami teplé punčocháče od sestry, které asi nejsou úplně na moji výšku, neustále mi sjíždí a přivádí mě to k šílenství. Obrovské zimní boty s úzkými riflemi a na rukách expediční rukavice připomínají styl přerostlého myšáka Mickeyho a taky si tak připadám. V zimě trpím, na běžkách jsem stála poprvé asi před měsícem a davové skandování na tribuně mám v paměti z dob útlého dětství a povinných návštěv nedělních fotbalových zápasu s dědečkem. Zahlédnu stánky s Becherovkou a klobásami. Spása!
Horká Becherovka a svařák zahřejí, trochu zapomínám na zimu i na ty punčocháče. Dívám se kolem sebe na radostně poskakující početné skupinky Norů a Rusů a divím se jejich ochotě cestovat takovou dálku, aby se mohli zamotat do vlajek a čekat na závod, který trvá jen hodinu. Hlouček Němců budí tradičně pozornost hlukem i maskami, je to burcující a úsměvné zároveň. Dav mě táhne směrem k tribuně zatímco „on“ někde loví snímky svých sportovních idolů. Nikdy jsem nechápala, proč se někdo žene do těchto podmínek, místo toho, aby si vychutnal nejlepší záběry z domova. A vůbec – proč trávit čas sledováním sportu, když je mnohem efektivnější a zajímavější jej provozovat? Námět k diskuzi…
Na tribuně pak netrpělivě postáváme další pomalou hodinu. Zaslechnu rozhovor z hloučku u stánku: „Áj from Prág end this maj médchen…“. Pěkný moment mezinárodního sbližování v tom zmatku, pomyslím si. Na obrazovce sleduju vstupy a postupně si vrývám do paměti jména všech českých sportovních reprezentantů (plus pár nejhezčích z jiných zemí). Poslouchám, jak se skupinka holek rozplývá nad mužností francouzského biatlonisty Fourcadeho a zalituju, že jsem nebyla Miss hasičů, jako jedna z dvacetiletých blondýnek, což by podle nich zvyšovalo šance na jeho náruč.
Postupně začínám pociťovat, jak splývám s rozvášněnou masou, stávám se její součástí. Počáteční odcizenost uprostřed fanoušků se ztrácí, stoupá mi adrenalin a přistihnu se, že zuřivě bouchám do bubínku. Tančící vřava, národní vlajky, hlasitá hudba z reproduktorů. Pískající trubky u hlavy a výhled na raut VIP hostů ve vyhřátých a provokativně prosklených ložích. Přípravy biatlonistů. Nervozita z očekávání, nadržená touha zvítězit. Vůle. Zodpovědnost…Start.
Během závodu a následně druhý den na trati ve mně biatlonová mánie probudí nečekané vibrace, inspiruje, unáší svým bojovným tempem. Z metrové vzdálenosti obdivuju vytrvalost a mistrovskou techniku dokonalých těl v kombinézách, zuřím při chybných střelách a lituju, že nemám vlastní českou vlajku na omotání. Nakažlivost davem nebo právě zrozené nadšení pro biatlon? Ať tak či onak, „jeho“ mise byla úspěšná, protože jsem přes tu novou euforii a čerstvé běžkařské ambice zapomněla na to, že sem nepatřím.
Na konci toho všeho si uvědomím vděčnost nad nečekaně silným zážitkem, nad jeho nenahraditelností a zároveň bezmocností jej popsat. Chci jen říct – dělejme, co je pro nás nové. Co neumíme. O čem si myslíme, že to určitě není pro nás. Nechme se trápit a otevírat si nové obzory pokaždé, když to bude aspoň trochu možné. Sledujme, buďme zvědaví, sdílejme a šiřme své nadšení. Chtějme všechno vyzkoušet. Vyjadřujme spontánně svůj obdiv všem, kteří si to zaslouží. Zkoušejme ulovit jejich nejlepší snímky. Pišme. A hlavně – nedávejme najevo, když nám padají punčocháče.