V mnoha z nás se kdysi nahromadila touha objevit dosud nepoznané a vyhnala nás pryč z domovů. Chtěli jsme se na chvíli vyrvat z kořenů, něco si dokázat… Doufali jsme, že v dálkách utečeme všednosti dnů. Že budeme Žít. Jinak. Volněji. Že se přiblížíme sami sobě i jeden druhému, poznáme nová místa a nahodile se setkáme s lidmi, na něž se nezapomíná. 
Šli jsme a bylo to jako droga, které se nejde nasytit. Krmili jsme se jí víc a víc, předkládali jí oběti. Ztratili jsme tolikrát půdu pod nohama, ale zato jsme letěli! Svobodně, s křikem, s větrem za zády…bez myšlenek na minulost a budoucnost, beze strachu a odpovědnosti. Bez očekávání, protože přicházely jen zázraky. Každý den jeden! Každý den byl vlastně zázrak už sám o sobě. Balada, poezie, šťavnatý kousek plný chuti a tekutiny, která vám sladce stéká po rukách, a vy ji polykáte, hltáte a olizujete z ulepených rukou. Strháváte si ze sebe šaty, obnažujete se před Bohem, cítíte každou buňku, každičkou žilku a sálá z vás radost, bláznivé šílenství a touha riskovat všechno, co bylo dosud. A kdo to zažil, ví, o čem mluvím.
Jednoho dne však přišel do té dálky Stesk. Věrný druh Radosti mi připomenul, že někde je něco důležitějšího a hlubšího. Dětství. Sníh, smrčky, večerníček a maminka. Babiččiny vrásčité ruce a přibývající šediny na tatínkových vousech. Kamarádi, Májka a Buchlov. Domů, ježíš, odvezte mě domů!
Doma je to stejně nejlepší – jednodušší, všechno známe…Všechno je jako dřív. A tiše, nepozorovaně začínáme pochodovat společně s ostatními. Jakoby se vlastně nikdy nic nestalo. Kam zmizela vůně nepoznaného? Kam naše touha vhodit do rulety poslední prachy a čekat, co padne? Když prší, hledáme zoufale přístřešek, namísto abychom otevřeli ústa a nastavili je studeným kapkám. Utíkáme a přitom se zapomeneme podívat vzhůru, přestaneme bosí kráčet nasáklou travou. Kouzla neexistují. Všechno má vysvětlení, logiku, pravidla. Nejdůležitější je jistota. Všední povinnosti a obyčejné rituály. Člověk jako ulita bez šneka.
A tak se trápíme, vzpomínáme na roky omamného dobrodružství, chceme vrátit čas a být mladší, odvážnější a bláznivější. Byla to chyba vrátit se domů? Byl by teď můj život v cizí, o tolik krásnější zemi, jiný? Tolik myšlenek a váhání! Danajským darem jsou mi ty neustále otevřené dveře… K čertu s nimi!! Copak má to porovnávání smysl? Není lepší místo pláče nad vybledlými fotografiemi sbalit velký ranec jedinečných momentů a nosit jej s sebou uvnitř?
Přirozeností člověka je toužit vždy po tom, čeho se mu zrovna nedostává, a tak rezignuji na úvahy a docházím k prostému závěru – důležité je TADY a TEĎ. Svoboda v cizí zemi, pobyty za oceánem – to vše nám zcela jistě otevírá oči i duše, umožňuje zbavit se předsudků a posiluje naše sebevědomí. Cestování představuje nekonečnou studnici zážitků, které nám (na rozdíl od jiných věcí) nikdo nikdy nevezme. Ale pokud se zacyklíme do vzpomínek, budeme pak jen beznadějně toužit po minulosti, aniž bychom zcela vychutnali přítomné okamžiky. Srovnávání tehdy vs. nyní, nebo tam vs. tady navíc nemá smysl už proto, že i naše priority se mění napříč časem. To, co nám přinášelo potěšení před pár lety, už dnes vůbec nemusí mít smysl. Zdá se tedy, že najít své místo na světě je celoživotní úkol a vůbec se neodvíjí od naší geografické polohy.
Na konec této krátké reflexe mě napadá, že možná stačí dívat se na stará místa novýma očima. Sdílet příběhy, zajímat se, záměrně se ztratit a objevovat nové cesty… Neusnout na vavřínech a nepřestávat snít – s nohama na zemi a pohledem kupředu. Ptát se cizinců v Praze na cestu a zabřednout s nimi do inspirativní konverzace…A krom toho všeho si uvědomit kouzlo pevných pout, jež máme k místům, kde jsme vyrostli. Uznejte, že je to docela hezká představa…