Víkendu v horách vezmu za vděk. Po několika dnech dosud neúspěšného obcházení potenciálních zaměstnavatelů propadám pocitu, že můj příští chlebodárce bude něco jako středověký otrokář a zbaví mě veškeré svobody a volného času. Při sezeních s dámami z personálního se dozvídám, že je třeba být ‚flexibilní‘, což v zaměstnaneckém žargonu znamená, že v kanceláři si můžete i ustlat. Pracovní doba do večera a časté víkendové směny se stávají normou, kterou běžně všichni akceptují. Život v práci, pro práci, a běžně pracovně i po práci. Pro úspěch na kariérním žebříčku, jistotu v nejisté době a množství produktových lákadel jsme ochotni vzdát se velké části volného času, a vzdát se tím pádem i toho, co nás těší a připomíná nám, že nejsme jen mašiny na výplatu. Marketing, banking, inženýring – hlavně něco s firemním iPhonem, notebookem a Passatem, kariéra směřující z Juniora co nejdříve na Seniora, pak Managera, Directora, nebo rovnou na Terminátora. Společností obdivovaná je především namotivovaná, naspeedovaná osobnost uvnitř korporátní (ne)kultury. A co se od nás očekává? 
Uvedu příklad. Pracovníci obchodního oddělení jedné pražské společnosti byli dříve za předčasné splnění obchodního plánu odměněni prémiemi. Pokud cílů v předčasném termínu nedosáhli, byli bez prémií. Jde o celkem běžnou formu motivace pracovních sil. Nyní zaměstnanci žádné prémie za dřívější dosažení plánu nedostanou, zato v případě, že se tak nestane, je jim část platu odečtena. Takže se očekává, že nadstandardní výkony a jimi vynucené přesčasy jsou ‚normální‘, kdežto opak se trestá. Pokud chceš plnit normy, normálně dělej víc. A když na to potřebuješ víc času, klidně zůstaň déle v práci. Místo náboru nových posil se v rámci úspor zatlačí na Directora, který zmáčkne Managera, ten Seniora…a pak ani Junior nestihne večerní zprávy.
Musíme tedy nakonec odjet někam mimo to všechno, třeba na chalupu do lesů, abychom si uvědomili, že je to jen způsob, jak nás současný systém drží v ekonomicky výhodném pracovním tempu. Povečeříme rozvařené špagety s kečupem, smeteme z okenic mrtvé mouchy a rozvěsíme zasmrádlé ponožky na šňůru přes pokoj. Lehneme si do spacáku s nevyčištěnými zuby. Ráno přejdeme bosí přes studenou podlahu a necháme si na nohy nalepit drobky hlíny. A je nám líto, že dvanáctihodinová pracovní doba nám bere tolik krásných chvil.
Práce je práce, je důležitá nejen pro klid našich peněženek, ale zároveň nás naplňuje pocitem vnitřního sebeuskutečnění. Pokud však nebudeme mít čas svobodně dýchat, proměníme se nakonec …ve stroje bez duše.