František pochází z Pelhřimova a 54 let mu na jeho kolébavém životě něco nehrálo. Byl úspěšný, ale všechny jistoty a pozitiva jej nudily, nebavilo jej sloužit ekonomickému a politickému systému. Nevěděl přesně, co je špatně, ale chtěl něco podniknout. Být volný. Není však už příliš pozdě?, ptal se sám sebe snad milionkrát. Nakonec udělal životní rozhodnutí a hodil pochyby za neklidnou a nezodpovědnou hlavu. Vyrazil, aniž by věděl, co vlastně hledá.
„Já jsem měl vždycky pocit, že do té naší společnosti nějak nepatřím,“ vzpomíná s plechovkou piva na kameni. „Připadal jsem si jako robot nebo jako ovce ve stádu. Tomu systému jsem vůbec nevěřil. Když moji kluci vyrostli, mohl jsem konečně pryč. Teď si dělám, co chci a jsem spokojený.“
Dobrodružství, o kterém většina z nás jen sní, vyžadovalo jen trochu šílenství a odvahy. František si do vozíčku za kolo naskládal pár knih, mapu a nekonečnou volnost. Chtěl dojet do Afriky, ale na destinaci vlastně ani tolik nezáleželo. Hlavní bylo zmizet, začít fotit, psát, dívat se a hltat svět.
Cesta byla osvobozující. „Někdy jsem si koupil na celý den jen šlehačku ve spreji. Je v ní tolik kalorií, že to člověku vystačí na celý den,“ směje se znalecky František. Peníze mu ale i tak brzy docházely. Automaticky začal dělat to, co ho bavilo a šlo mu nejvíce – opravoval staré věci, za pár drobných je prodal a nevědomky si tak založil vlastní pojízdné živobytí… „Je neuvěřitelné, kolik věcí najdete na ulici – lidem nestojí za to je dát spravit a raději si koupí nové,“ vysvětluje František.
Po půl roce se ocitl v malé vesničce na severu Španělska a do přímořského místa se zamiloval. Nikam nespěchal a tak opřel kolo v Cadaqués na delší chvilku. Potkal nadšence, kteří přemýšleli v životě jako on a rozhodli se žít skromně, bez povinností a očekávání. Za malý peníz si pronajal bývalou garáž a místo dveří pověsil barevné závěsy. Jak volně se mu na světě dýchalo! Kromě kola a občanky neměl vlastně vůbec nic, a stejně si připadal jako král…
Od té doby žije František ve svém hippie úkrytu. Čte knihy, které najde nebo dostane od známých. Mává přede mnou popsanými papíry připravované knihy o Římu. Staví, přestavuje, sbírá, montuje a sešroubovává – s plným nasazením a pocitem maximálního užitku.
Ne, neplatí daně, protože nikdy od státu nic nebral a ani brát nebude. Nečistí si zuby, protože je přesvědčen o lobby dentistů a farmaceutických firem. (Podle starých zvyků stačí žvýkat klacík.) Nemá účet v bance, neplatí si zdravotní pojištění, sociální dávky, pojištění na důchod ani havarijní připojištění. Nemá Billa kartičku, Tesco kartičku ani předplacený mobilní tarif. Nechce být ambiciózní, disciplinovaný ani zajištěný. Touží být jenom volný a šťastný, a to se mu zjevně daří. Navíc, člověk by měl mít i v dnešním systematickém světě tuto možnost, aniž by byl považován za společenského exota.
Podle Františka je důležité nedumat nad vzdálenou budoucností, ale být každý večer spokojen se dnem, který právě skončil, a těšit se na ten následující. Obdivuji jeho odvahu a jednoduchý názor na svět. Proč je u nás všechno tak komplikované? Nestali jsme se opravdu jen otroky v rukou složitého ekonomicko-politického systému, který František odhalil a dokázal se z něj včas vyvléct?
Pakliže ano, je třeba si uvědomit, že jsme se jimi stali dobrovolně. A stejně jako on (a mnoho dalších, kteří učinili tu volbu) můžeme kdykoliv opustit jistoty, které jsme si na sebe sami nevědomky naházeli, a vydat se do světa. Můžeme se přikrýt svetrem místo peřiny a sledovat západ slunce místo večerních zpráv. Nevědět, co bude za týden.
Nebo si můžeme dopřát klid mysli – tento text je ve skutečnosti jen krátkým povzdechnutím nad tím, jak snadné je inspirovat se blázny všeho druhu. Nakonec, Františkova cesta je jen jedna z možností, jak se učinit opravdu šťastným.
Pěkný srpen všem a mnoho nevšedních příběhů všude kolem…