Emancipace žen, zvláště v tradicionalisticky založené české společnosti, je pro obě pohlaví citlivé téma. Mužům nahání hrůzu, zatímco my si ji chráníme a úzkostlivě nárokujeme. Ženská rovnoprávnost, svoboda a cílevědomost jsou totiž výsledkem dlouhotrvajícího a nelehkého boje mnoha našich odvážných předchůdkyň, které šly proti sociálním, kulturním i náboženským normám a zasloužily se tak o mnoho skvělých věcí: můžeme řídit auto, studovat, zastávat vedoucí pozice ve firmách. Tato kulturně společenská r/evoluce zároveň osvobodila novou pracovní sílu a měla vliv na ekonomiku a sociální strukturu společnosti, model rodiny atd., ale především – měla vliv na partnerské vztahy. Na to, jak se k sobě chováme a co od sebe očekáváme.
Ženy dnes dosáhly v mnoha ohledech historicky nepoznané svobody a rovnoprávnosti (bavíme se však o euro-americké kultuře), ale zdá se, že soupeření s mužským pohlavím nekončí. Naopak, posouvá se do jiných, nenápadných a jaksi démonických rovin. Velkou měrou k tomu přispívá mediální masáž ženských časopisů, které nám radí, jak si vydobýt čas pro sebe, nenechat se partnerem ovládat, přidělovat mu práci, poslat ho na rodičovskou dovolenou. Jak nebýt domácí a ochočenou puťkou, protože když příliš vaříte a uklízíte, on si vás neváží a uteče vám za atraktivní milenkou. Naopak když jste příliš nezávislá, nebude vás mít rád, protože vaše sebevědomí mu nahání strach. A tak většina žen kličkuje mezi tím, co viděly doma u maminek a babiček, mezi očekáváním svého partnera a mezi požadavky současné společnosti, která oceňuje ženy nejen fyzicky krásné, ale též oduševnělé a samostatné, hrdé a úspěšné. Recept na to, jak z této situace vybruslit jako Superwoman, hledá každá po svém.
Emancipace žen změnila však i muže samotné. Posunula kritéria, která u nich hodnotíme, a přinesla jim z naší strany nová očekávání. V konečném důsledku však muži tápou v tom, co mají na samičím trhu vlastně nabízet. Některé z nás preferují typy hrubé a dominantní (tzv. drsné chlapy), jiné naopak hledají citlivého partnera, rovnoprávně se dělícího o domácí práce. Nejasné vzory a nutná mužská adaptace na jejich méně dominantní postavení ve společnosti způsobují v partnerských vztazích nejeden konflikt. Jednoduše, obě strany barikády si kvůli emancipaci prožívají své. (Nezapomeňme na partnery bez večeře, manžely pod pantoflem nebo autorit zbavené tatínky.)
A tak se vzájemně učíme fungovat na pozadí tradicionalismu našich rodičů, tváří v tvář současnému partnerskému modelu. Zmateni svými nejasnými rolemi hledáme cestu k sobě. Z obchodního jednání, k plotně, do ložnice a zpátky. Na pomyslném bitevním poli bojujeme za důležitost svých rolí, narážíme a uhýbáme. Je z toho vůbec nějaká cesta ven?
Pokud mohu mluvit za ženy, tak mám pocit, že jejich hlasitá emancipace je, spíše než výsledkem odvahy a odhodlání, projevem vnitřního strachu a nejistoty. Obáváme se totiž, že si nedokážeme svůj status udržet a že budeme sloužit, místo toho, abychom byly milovány. A o to nám jde vlastně nejvíc. Klíčem ke klidu je ale především svoboda a spokojenost sama se sebou. Vnitřní sebevědomí, které je tou nejpřirozenější a nejpřitažlivější formou emancipace. Nesvírá vás, ani vašeho partnera, protože pramení z radosti a vlastní sebeúcty. „Víte, sebevědomá žena emancipaci vlastně vůbec neřeší. Ona totiž emancipovaná je. Nepotřebuje nic dokazovat sobě ani druhým. Nemá s muži žádný problém, nemají ho tudíž ani oni s ní. V soukromí se i docela ráda poveze a převážnou část kompetencí ponechá partnerovi. Žije, jak si zvolila,“ říká psycholožka Jitka Douchová. Tato žena se rozhodně nepřipravuje o hrdost tím, že pleje záhon, zavařuje kompoty nebo se vzdá kariéry kvůli dětem. Naopak si je vědoma všech svých schopností a umí s těmito kouzly patřičně zacházet. Tím si získává přirozený obdiv a úctu.
Ženy jsou bytosti komplikované (stejně jako muži) a v různých životních fázích žonglují s jinými míčky. Někdy jsou opuštěné, jindy rozmrzelé, někdy se předvádějí a jindy chtějí, aby je někdo litoval. Všechny ty maminky, manželky, učitelky, podnikatelky, milenky, bejvalky, sokyně… Věřící, i ty zpropadené. Všechny dech beroucí, femme fatale, zklamané nebo podvedené, tápající i ztracené…Snad všechny přijdeme na to, že některé bitvy lze vybojovat zcela jinými zbraněmi.