Dřímá tu zvláštní atmosféra. Už i tak pomalé tempo španělského města je v Poblenou ještě umocněnější, v drobných začouzených uličkách se táhne vůně kávy, pečiva i ryb a po úzkých chodníčcích se vzájemně vyhýbají kočárky maminek a velké nákupní vozíky nejstarší generace. Místní se zde stále ještě zdraví, drobní pánové se líbají na tváře a přátelsky se poplácávají po rameni.
Dny začínají být chladné – vzrušeně hltám poslední odrazy slunce na větvích, zachytávám zvuky zbloudilých racků a žebrajícím lidem na kraji chodníků věnuji jen rychlý pohled s výčitkou. Míjím vysokého černého muže v pletené čapce, který alespoň prodává noviny jako mnoho lidí bez domova a z přemýšlení mě vytrhne jeho silný hlas. Chci ho přejít jako už tolik dalších – není moc na rozdávání (omluva naučená z domova) a tajně doufám, že někdo jiný za mnou bude jistě shovívavější. Udělám další krok, ale musím se ohlédnout. Muž rozdává hlasité úsměvy, oči mu září nadšením i sebevědomím a nevšímavost ostatních jakoby nemohla ohrozit jeho sílu a význam jeho práce. Udělám další krok vpřed, ale pak mě něco donutí se otočit a vykročím směrem k němu.
„Hola! Un periódico, grácias!“ a okamžitě zalituju 2 EUR, které jsem mohla využít na pár jiných způsobů. Pozdě. Basketbalista už mi představuje svůj zářící chrup a kromě novin mi podává i zalisovaný životopis. „Que tal?“ ptá se a je to jediná věc, které v záplavě jeho vět rozumím. Držím v ruce kabelku, tašku s nákupem, jedny noviny, jeho životopis s nadpisem Kiss Diesel a ze všeho nejvíc bych chtěla pokračovat vláčnou chůzí ve své zadumanosti. V rámci naučené slušnosti mu opětuju úsměv a snažím se navrhnout konverzaci v angličtině – zabralo to. „Well – I work for one English company and we speak English all the time,“ odpovím hrdě na otázku, proč po tolika měsících ještě nemluvím španělsky a tajně se u toho zastydím. Proč tady ještě stojím a svěřuju svůj příběh úplně neznámému člověku? A proč se ho proboha ptám, odkud se vzal, co tady dělá a čím si prochází?? Nevím, ale po chvíli se přistihnu nejenom, že už nechci utíkat, ale usmívám se a odevzdaně přijímám pozvání na čaj..
Vypadáme vedle sebe komicky – a mnozí se nechápavě dívají, kam směřuje rezavá dívka v saku a v podpatcích s tímto podezřelým černošským sociálním případem, jehož zevnějšek může znamenat cokoliv. Paradoxně, připadám si vedle něj tak nějak výjimečně a zároveň pod ochranou – jako bych měla na své straně celý africký gang..Na všechno má odpověď, na všechno názor, nic není problém.
Usedáme do jedné z lokálních pivnic a já se nemůžu zbavit upřeného pohledu do bělma jeho očí. Záře, vycházející odněkud hluboko zevnitř a burácející hlahol z bránice, je narušovaný jen zadumaným povzdechem při vyprávění o nesnázích, které patří k životu afrického uprchlíka v evropských metropolích. Hlavou mi bleskne, jak silné příběhy se odehrávají lidem nedobrovolně, zatímco my zhýčkaní jednoduchostí dnů vynakládáme zvláštní úsilí pro umělé produkování nových dobrodružství v cizích zemích, čekáme na překážky a živíme se plody obtížností. Jak rádi ‚hledáme‘. Toužíme trpět a jistota, že za tím vším musí být něco víc, je jediným motorem při zvedání všech těch pokliček, odhrnování závěsů, vykopávání děr… Snadně naservírovaná porce nás neuspokojuje – chceme si ji vypotit a vyprosit, pochopit, proč teď a tady. Sny na dosah překračujeme bez vzrušení, abychom se mohli donekonečna klopýtat na vymyšlený piedestal pro hrdinné válečníky, odkud je údajně vidět Život.
Můj společník si všimnul mého zamyšlení. „Na universita já byl vůdec studentského výbor proti oficiálnímu politickému režim, a když situace zkomplikovala, já musel jsem odejít. Mnoho mých lidí zůstalo, protože potřebovají v blízkosti svých rodin nebo mají strach z neznáma. Každý den bez moji zemi je plný smutku, ale myslím, že to dobré. Pro své sny – své OPRAVDOVÉ sny – ty musíš trpět. Jinak to není ze srdce.“ Chvíli na něj zírám a nechávám působit jeho slova – napadá mě, jestli nemá být nějaký můj nový ‚guru‘ a jakým způsobem reagovat, když v tom se hlasitě rozesměje a bouchne bílou částí své obrovské tlapy do stolu.
„Dělám hudba, ty taky? Tvůj hlas je super pro zpívání, poslouchej,“ a začne přes celou místnost notovat svou čerstvě napsanou melodii. Musím se opravdu smát – je jako dítě, nechává se unášet každým příjemným okamžikem, nesoudí a neškatulkuje, hraje si a dýchá. Bez svobody ve vlastní zemi, bez práv v nové části světa, šťastný sám ze sebe a ze spontánnosti chvíle. Jeho přítomnost mě zvláštně dojímá a cítím se privilegovaně, že se mnou sdílí svůj příběh. Sdílí jej bez očekávání a bez touhy po soucitu a to mě fascinuje. Možná jej vypráví na potkání a já se tady zbytečně blažím pocitem inspirace z nenadálého výjimečného setkání, ale není to důležité – nejdřív nesměle, později zcela přirozeně vstupuju do jeho rapových pasáží a i přes zmatené pohledy lokálů si připadáme na výsluní.
Ten večer uzavřeme něco na způsob indiánského bratrství – domluvíme si pravidelné šachové partie na pláži, zpívání u bubínků v parku, pravidelné schůzky nad básněmi o všech krásných věcech a snad pomyslně zakládáme i evropsko-africkou organizaci na podporu osamělých talentů. Nic z toho se nestane.
Je to dva roky od našeho setkání, a já si dosud pamatuju ten nával radostné energie, když mě Kiss Stoney Diesel, prodavač novin u Mercadony, africký uprchlík, rapper, student z německé univerzity a rebelský snílek nesl na ramenou k zamčenému kolu a křičel, jak je rád na světě. Od té doby prostě věřím v náhodná setkání – která vlastně nejsou tak úplně náhodou. A podporuju prodavače novin.
„You must struggle for your dream.“ Kiss Stoney Diesel, Barcelona, 2011