Chtěla jsem na dovolenou k moři. Jasně, všechny holky chtějí k moři. Bronzovatět, nestydatě se cpát ananasem a donekonečna se toulat pískem za křiku těch drzých ptáků. Kam zmizela ta touha a proč jsem kývla na „dovolenou“ v zimních Himalájích? (Že by ti „samci“ byli nakonec přece jen dominantnější?)
„Bude se ti to strašně líbit,“ opakuje ON s blížícím se odletem stále důrazněji. Nepochybně. Dobrovolné šplhání s báglem plným sušených omáček mezi skalami v nadmořské výšce neslučitelné s komfortem, totální rozhození tělesného klimatu v teplotách hluboce pod nulou. „Pochybuju,“ pomyslím si a sama sebe slyším říct: „Taky myslím.“ (Ano, jsou dominantnější.)
Den 3 Ležet ve spacáku v horách někde mezi civilizací a Mt. Everestem není prdel. Podívám se ven z okna (rozuměj – seškrábu námrazu z okenic) a zoufale zírám na obrovského yaka, jehož srst je pokrytá kousky zmrzlého sněhu. Další den v mrazivé místnosti jedné papundeklové horské boudy: dech mrzne na stropě a pára od úst dodává celému dni dramatický kolorit. Každopádně, jsme dobrodruzi a překonáváme sami sebe. S velkým odhodláním se vydávám na záchod (nad díru v zemi!), abych zjistila, že hygienické ubrousky zmrzly jeden ke druhému. Odevzdaně rozbíjím led v kádi s vodou…
Den 5 Bezmocně pletu nohama, ruce jsou prokřehlé mrazem a snažím se jimi spojit tyčky od stanu do sebe. Ledový vítr naráží zběsile do plachet, sviští údolím a šlehá mi do tváří, na nichž v tuto chvíli zamrzl výraz zuřivého býka. On fotí západ slunce, jakoby nic se povaluje po zemi a hledá nejzajímavější záběr, kterým jsem momentálně já. Posílám mu do objektivu jednu vyzubenou křeč. (Je to chlap – tu ironii určitě nepoznal.) Z okamžitého nutričního kolapsu mě zachraňuje polévková lžíce arašídového másla a hlt čaje, při jehož pití si pořádně spálím rty od horkého ešusu. Ptám se, jestli holky opravdu patří na hory…
Den 7 Už nemůžu dál, a taky že nepůjdu! Prostě nepudu a postavte se na kokos. V téhle výšce se přece nedá chodit – nebylo by nám líp na rozehřátých pobřežích? Sedám si ostentativně na batoh. Projev vzdoru zůstává bez reakce. Vydržím to asi dvě minuty. Vztekání nepomáhá, sleduju, že není cesty zpět. Rozhlídnu se kolem sebe, třikrát vydechnu, nasadím si rezignovaně krosnu…a jdu dál. Pokorná rezignace.
Den 9 Jsme nahoře. YES!! Panebože, dokázali jsme to. Zírám na sedmitisícové štíty, mezi kterými vyčuhuje Mt. Everest. Bůh existuje. Poslal mě sem nahoru a postavil mi před oči jedny z nejkrásnějších vrcholů světa. Neuvěřitelný, oblohy se dotýkající Himálaj. Jsem dobrá. Jsem sakra dobrá! Přežiju deset dnů bez mytí, utáhnu těžký batoh, překonám dosud nepoznanou zimu a nebojím se výzev. Nechám se vyfotit v pozici vítěze.
Den 14 Nostalgicky poskládám mapu Himalájí, opláchnu zaschlý ešus a s úsměvem si vzpomenu na všechny katarze tam nahoře. Už teď mi začíná chybět ledový vítr ve vlasech a nepředvídatelnost každého dne na cestě. Zajímá vás, jaké to je – nevědět, kde se bude spát a kde se člověk probudí? Jaké to je počítat nekonečnost na noční obloze plné planet a měsíců? Jaký zvuk vydává zmrzlá půda pod nohama? Magické. Skutečně, milé dámy, je to: magické.
Martina se nezapře: „Ježišmarjá, a co jsi jako dělala bez těch vlhčených ubrousků???!!!“ Řekla bych, že mojí odpovědi neuvěřila.
