„Přátelé, buďte stateční. Vždycky jsme věděli, že to přijde,“ prohlásil posmutněle starý ořech s velkým sukem na zádech. „Sledoval jsem to celé roky ze svahu odnaproti. Nejdřív jsem nechápal, kam všichni kamarádi, vysoké smrky i sousedé od dubů mizí, a pak mi to došlo – kouř z komínů, světlo za okny, zahřáté růžové tváře lidských bytostí. Oni nevydrží tak chladné podmínky, jako my. Nechtějí se nechat ovanout mrazem, netouží cítit prosincový vítr a vůni severáku na svých pažích. A tak jsme tu my, drazí přátelé, abychom je zahřáli a trpěli v žhavých pařátech pokojového ohně. Není vyhnutí, musíme se smířit se svým osudem a…“ „To už stačilo,“ vstoupila mu do monologu ještě vlhká bříza. „Posloucháme tvoje proslovy od doby, kdy nás všechny přivezli do dřevníku. Copak nechápeš, že lidé nás potřebují? Chtějí, aby jim bylo teplo. Hodně teplo. A my jsme pro ně teď nejlevnější způsob, jak toho dosáhnout. Ti bláhovci udělají cokoliv – spálí i odpad a pak si v tom vzdoušku krásně rochní. Znečišťování ovzduší je na pořadu dne, kamaráde. Co jsem pochopila, tak mě navíc ukradli a to je taky normální. Nikdo nepřemýšlí, jaké to má všechno důsledky,“ dodala bříza s jízlivou samozřejmostí a všechna ostatní polínka udiveně zapraskala kůrou nad neobvykle ostrou názorovou výměnou.
Starý ořech se za napomenutí zastyděl. Měl přece autoritu mezi všemi polínky, poslední měsíce je zásoboval moudry a vzpomínkami na šťastné chvíle na svahu za domem, kdy ještě jako mohutný strom pozoroval postupně všechna roční období, s jehličnany za zády, s větrem v listech a těžkými plody na silných větvích. Teď se tlačil s ostatními tupými poleny v zatuchlém proutěném krbovém koši, kde téměř každému chyběl kousek větevnatého ramene a sledoval před sebou dvojici lidských bytostí, užívající si praskajícího žáru z kamen. Bylo to smutné. Tolikrát se schovávali pod jeho větvemi…V létě, když je slunce zahlcovalo nevšedním žárem, ve vášnivých chvílích roztoužené radosti, i na podzim, kdy se těšili z jeho plodů. A pak tohle. Setnuli ho celého, rozřezali na kousky, zbavili čerstvých mladých větviček a s rozetnutými žilami jej uložili do vychladlé a tmavé dřevárny, bez světla a vzduchu. A proč vlastně? Copak lidé nechápou, že pokud to tak půjde dál, brzy žádný z překrásných stromů nezbude? Cožpak se nediví, jak rychle všechny mizí?
Vtom si všimnul, jak jedna z lidských bytostí – ta s širokými rameny a krátkými vlasy po obou tvářích – vstává a přistupuje k polínkům. Bříza spustila povyk. „Ne, já ne, ještě nechci. Nejsem ještě vyschlá…Ať přiloží uhlím nebo plechovkou, vždyť na tom nezá-“ a zbytek už nedořekla. Lidská dlaň uchopila březové polínko, otevřela dvířka od kamen a odhodila břízu do hromady žhavých uhlíků. Spadla klec.
Ořech si povzdechl, z části smutkem a z části úlevou, že na něj tentokrát nepřišlo. Opravdu bude muset uhořet, aniž by mu někdo zodpověděl všechny otázky? Když byl čerstvě zasazeným stromem, doufal ještě, že se stane zázrak a lidské bytosti změní své marnivé návyky. Že začnou uctívat krásu lesů, budou dřevo využívat jen v omezené míře, a nebo si jen v zimě oblečou jeden svetr navíc. Naivně si přál, aby se lidé naučili žít bez nadbytečného komfortu a v zájmu vyšších hodnot Země s pokorou ochraňovali ty, díky nimž dýchají, díky nimž žijí. Až teď, v posledních chvílích před svým odchodem, začíná chápat sebestřednost člověka, který chce pro vlastní potěchu víc, než potřebuje. Člověka, který se před ničím nezastaví a marnotratně ničí všechno, co mu přinese užitek. Oči se mu zalijí slzami a v zamlženém pohledu spatří obrysy postavy, která se dlouhými kroky přibližuje ke košíku a natahuje dlaň tentokrát přímo na něj.
Během momentu se jeho strach roztápí a ořech – ten starý, se sukem na zádech – jemně karamelizuje pod zářivými doteky uvnitř krbových kamen. Nechává se hladit rozpálenými dlaněmi, rozechvěle se zbavuje posledních kousků života, ztrácí letokruhy, čas jde pozpátku. Oheň spaluje jeho úzkost, která mizí ve žhavých jiskřičkách a nechává se odvanout úzkým chladným komínem až ke hvězdám.