Salvadora Dalího (1904-1989) není nutno dlouze představovat. Jeden z nejvýznamnějších umělců 20. století, katalánský malíř, sochař, fotograf a designér za sebou kromě více než 4000 děl zanechal i kontroverzní kritiku svého díla a pověst milovníka peněz, sexu a výstředností. Velký podíl na jeho proslulosti měl kromě nezaměnitelné surrealistické tvorby i jeho okázalý způsob života, teatrální výstupy na veřejnosti či výstřední kostýmy, které miloval (např. na vernisáž Mezinárodní výstavy Surrealismu v Londýně 1936 přišel v potápěčském obleku). Není proto divu, že se Dalí těšil neustálé pozornosti tisku a veřejnosti a zajišťoval si tak jedinečný marketing pro svá díla.
Cadaqués
Nejdříve uděláme zastávku v sousední vesnici Cadaqués, která byla od 60. let oblíbenou lokalitou tehdejší hippie a svobodomyslné mládeže. Tady bylo možno potkat Dalího na jeho procházkách, kráčejícího s hůlkou mezi drobnými španělskými kavárnami, tady jej pronásledovali fanoušci i fotografové do restaurací a čekali na šanci se setkat.
Ve výloze jednoho z drobných obchůdku nás zaujme černobílá fotografie Dalího v přátelském objetí přibližně stejně starého muže. Vejdeme dovnitř, pozdravíme velmi starého prodavače a v okamžiku nás překvapí sbírka dobových fotografií, dokumentů a rukopisů – vše jakýmkoliv způsobem spojeno s Mistrem.
„Viděl jste někdy Dalího?“ ptám se prodavače s očekáváním. Muž se pousměje a ukáže na fotku za výlohou. „Strávili jsme spolu hodně času, fotografoval jsem ho velmi často a poznal osobně i jeho rozmary. Byl to dobrý přítel. Dnes večer pro něj otvírám výstavu v Museu de Cadaqués, přijďte se podívat.“ Přijímáme leták od fotografa Joana Vehího a je nám jasné, kdo drží Dalího za ramena na oné fotografii. Umělcovu vlivu se zde skutečně nedá uniknout.
Dalího ‚casa‘ – srdce a žíly
Za několika dalšími pobřežními útesy, v tichém zálivu Port Lligat a s výhledem na pár loďek nacházíme konečně slavný Dalího dům, v němž žil od roku 1930 se svou ženou a celoživotní múzou Galou až do její smrti v roce 1982. Původně malé rybářské stavení, na němž Dalí oceňoval jeho izolovanost a množství světla, následujících čtyřicet let rozšiřoval a pracoval na důmyslné struktuře celého prostoru. Dnes je dům zpřístupněn návštěvníkům v podobě, v jaké ji Dalí opustil. Přidáváme se do jejich řad, abychom se stali součástí jeho snového světa a inspirovali se surrealistckou myslí ‚šíleného‘ tvůrce.
Je 11 hodin ráno, denní teplota ještě nedosáhla svého vrcholu a stejně tak ani množství turistů, tak doufáme, že nebude problém dostat se dovnitř. U vchodu nás decentně šokují moderní skleněné kabinky a elektronický systém pro nákup lístků, který očividně narušuje atmosféru celého místa.
„Další volný vstup je za dvě hodiny“, prohlásí suše prodavač lístků a nám se nechce věřit, že budeme muset měnit plány. Vždyť se zdá, že tady nikdo není! „Vstup na prohlídku je třeba si zarezervovat předem, pouštíme jen malé skupinky v určitých časových intervalech.“ Skousneme hořkost z vlastní naivity a vydáme se na průzkum okolí.
Lokalita je to skutečně ideální. Dalí se zasloužil o to, aby v okolí nevyrostly další residence či stavení a pozice jeho domu zůstala privilegovaná. Protější kopec však sloužil fanouškům i novinářům jako základna pro pozorování ‚celebrity‘ a díky velkým oknům byl život Dalího a Galy často v hledáčku zvědavců. To, předpokládáme, extravagantnímu umělci určitě nevadilo.
Když se dočkáme prohlídky, můžeme si vybrat mezi jedním ze čtyř jazyků (španělsky, katalánsky, anglicky či francouzsky) a multilingvní slečna průvodkyně postupně zopakuje každou pasáž podle požadavků účastníků. Je nás osm, udiveně zíráme na vycpaného medvěda s náhrdelníky držícího lampu v první místnosti a oči nám těkají po nevšední výzdobě. Sám Dalí přirovnával svůj dům k lidskému organismu – jeho střed (centrální část původní rybářské chaty) chápal jako srdce a chodby jako žíly spojující další místnosti – orgány. Lépe tomu porozumíme, když vnikáme do labyrintu místností a schodišť.
Čtyři pokoje v prvním patře a pět dalších o úroveň výš bylo určeno pro soukromý život páru. Prostorný ateliér a místnost pro modely sloužily k tvůrčí práci, pro společenský život pak byly vyhrazeny venkovní terasy a dvůr. Postupně procházíme zimní kuchyní, Žlutou místností, Oválnou místností, Ptačí místností, nebo ložnicí, kde zrcadlo odráží první ranní paprsky slunce ve Španělsku přímo do postele Dalího.
Každý pokoj má jinou atmosféru, překvapí novým dekorem, barvami a předměty – vycpanou zvěří, dráždivými obrazy, odvážnými šperky. Pokaždé nové muzeum, bizarní výjev kreativního ducha. „Dekorace tohoto domu je překvapivá, výjimečná,..nejpřesnější přídavné jméno by asi bylo ‚nikdy – předtím-spatřená‘. Nevěřím, že existuje něco podobného ve Španělsku, ani jinde ve světě.“ (Josep Pla, 1981)
Na závěr se ocitáme v zahradě s bazénem ve tvaru penisu, s typickou sedačkou z růžového plastu představující rty nebo s vycpanými i plyšovými africkými zvířaty. Nic už nás na konci prohlídky nešokuje – přivykli jsme všemu nečekanému, bizarnímu, abstraktnímu…Snažíme se myslet nekonvenčně, popustit uzdu své fantazii a vcítit se do kůže surrealisty, který hledal jakýkoliv způsob jak provokovat, dráždit a inspirovat společnost.
Dalího dům byl otevřen jako muzeum pro veřejnost v roce 1997. Bez nadsázky by se však dalo říci, že Dalí sám už v muzeu žil.
Nadace Gala – Salvador Dalí
Když Dalí v roce 1929 poznal svou budoucí ženu Galu, byla ještě manželkou Paula Eluarda. Už při prvním setkání sobě však vášnivě propadli a téhož roku spolu začali žít. Jejich manželství bylo plné inspirace a obdivu, ale bylo též doprovázeno milostnými aférami a obsesemi jich obou. Po smrti Galy se zhroucený Dalí odstěhoval na Castle Púbol, kde založil v roce 1983 Nadaci Gala – Salvador Dalí na ochranu svého díla a za účelem šíření vlastního uměleckého odkazu. Jako emblém Nadace ztvárnil loď, na níž pluje s Galou v Port Lligat. V současné době zastřešuje Nadace veškeré akce spojené s jeho jménem.
Český obdivovatel v Cadaqués
„ Přijel jsem do Cadaqués na začátku 80. let z Kanady kvůli Dalímu – studoval jsem tam umění a chtěl jsem ho potkat osobně,“ říká Vladimír, český emigrant z roku 1968, kterého jsme navštívili v malém domku pod tenisovými kurty v Cadaqués. „Turisti i novináři ho tehdy běžně pronásledovali do restaurací, do kaváren…bylo to zběsilé. Mohl jsem si s ním domluvit schůzku přes jeho asistenta, ale když jsem viděl ten pořadník, vykašlal jsem se na to. Chtěl jsem si s ním normálně popovídat a ne být jen jedním z čekatelů. “ Ukazuje nám, kde bylo možné Dalího zahlédnout a popisuje, jak už stárnoucí umělec najímal mladší malíře do svého ateliéru, aby produkovali díla pod jeho jménem.
Vladimír sice s Dalím nikdy nemluvil, ale viděl ho zblízka mnohokrát a nakonec sám v Cadaqués zůstal až dodnes. „Turistů určitě od Dalího smrti neubylo, spíš naopak. Akorát sem jezdí víc sezónně – hlavně v létě kvůli moři. Předtím tady byl pořád někdo celý rok. Já si tady sám maluju, učím tenis, na zahradě mám indiánské týpí a nic mi tu nechybí.“
S Vladimírem zůstaneme ještě celý večer a za zvuků ohňostrojů o svatojanské noci si povídáme o pomalém tempu v severní části Costa Brava, o umění, kreativitě i touze žít ‚jinak‘. Poznáním míst, kde Dalí žil, se přibližujeme jeho tvorbě a nespoutané osobnosti, a možná o něco více chápeme, proč si vysloužil obdiv i kritiku. Odmítání všední a líbivé průměrnosti a hledání nových cest není nikdy pohodlné – ale na druhou stranu je hodně, hodně zábavné. A jak vidíme v Port Lligat, i velmi přitažlivé.
Informace o otevírací době a rezervacích:
Prohlídku v Museu Dům Dalího v Port Lligat je třeba si předem zarezervovat online, telefonicky na +34 972 25 10 nebo emailem na [email protected]. Vstupné – 11 €. V hlavní sezóně (15. 6. – 15. 9.) je otevřeno mezi 9:30 a 21:00.