Tradice jsou tradicemi ještě o něco víc, jestliže se odehrávají v autentickém prostředí a s takříkajíc autentickými lidmi. Tedy je-li na vesnickou moravskou zabijačku pozván přítel z Prahy, účelem je nejenom ukázat mu, jak se zabíjí prase, ale především, jak se to dělá správně a „u nás“. Milý Pražák nikdy nic podobného nezažil, ale má za sebou stupňovaný slivovicový trénink a je odhodlán vydržet množství krve, zápachu a dýmu i xenofobní útoky mého moravského příbuzenstva. Když řezník střelí prasátko jatečním přístrojem a kbelík se začíná plnit krví z podříznutého krční tepny, zapomíná můj pražský host na sympatie s hnutím Greenpeace, zkušeně do sebe zaklopí první ranní slivovici a do tepen se mu začíná vlévat bojovná pýcha našich předchůdců.
Každý rok proběhne v České republice více než 350 tisíc soukromých zabíjaček, což není pro masný průmysl zanedbatelné číslo. Tradice privátních porážek se do dnešních dnů uchovala v hojné míře nejen pro svůj sociální význam (setkání s množstvím rodinných příbuzných a známých), ale také vzhledem ke své ekonomické výhodnosti. Možnost nashromáždit větší objem kvalitního masa a masných lahůdek na dlouhou dobu dopředu se v době supermarketových balených plátků masa s nejistým původem a mnohdy falešnou trvanlivostí jeví jako více než rozumné řešení. Není proto divu, že v lednu 2012 vyvolala mediální kauza o zákazu zabíjaček všeobecnou paniku. Planý poplach. Ačkoliv evropská směrnice z Bruselu skutečně pořádání zabijaček od té doby upravuje, postihuje jí pouze veřejné prodejní akce, pro něž by z pochopitelných hygienických důvodů bylo nutno získat povolení. Komerční akce se tentokrát v našem rodinném okruhu nekoná a 300 tisícová pokuta nám tedy nehrozí. Jedinou hrozbou je případné strýčkovo delirium, p
opř. moravsko – pražský pěstní souboj.
„Čumí jak kocúr do bolavé řiti,“ začíná strýček poměrně nevinně první útok na našeho pražského návštěvníka v okamžiku, kdy řezník a jeho pomocníci pokládají vykrvené prase do dřevěných necek, popráší pomletou kalafunou a napaří. Odstraňování štětin pomocí železných zvonků a zavěšení prasete na berce je doprovázeno další rundou slivovicového posilnění a mohutným povzbuzováním nás všech – ve starých bundách, gumákách a s povidlovými buchtami za škraňama. Můj pražský přítel je nyní svědkem komunitní soudržnosti, ducha tradice a začíná pociťovat odlišnost, kterou si do té doby možná neuvědomil. Proč máme zvláště na slovácké Moravě potřebu tolik zdůrazňovat naše výlučné postavení vzhledem ke zbytku země? Odkud se bere ta hrdost a nezkrotný živel, probouzený v okamžicích, kdy se držíme vzájemně kolem pasu a zpíváme „tu našu“?
Vědomí jedinečného kulturního dědictví, vlastního nářečí i specifického lidského naturelu, vycházejícího z historického vývoje a geografické polohy území v nás umocňuje pocit, že tím vším je třeba se vymezit vzhledem ke zbytku národa. Na to všechno jsme patřičně hrdí. „Mrtvý Pražák – dobrý Pražák,“ vypustí řezník koutkem úst, když otevírá břišní dutinu a vytahuje střeva tak, aby se nepoškodila. „Z tama nepřijde nikdy nic dobrého, tam je to enom šecko o prachách,“ doplňuje na vysvětlenou a zaklání hlavu, aby bylo jasné, že mu má někdo z nejbližších naklopit dávku slivovice do hrdla. Prostá filozofie, které nemá cenu oponovat. Je asi 9 hodin ráno a já čekám, kdy se nebohý pražský terč začne bránit nebo se do někoho pustí. Ten však místo toho zvědavě zkoumá prasečí hlavu, rozdělenou na dvě půle a vede diskuzi o tom, proč si neuvědomujeme váhu zvířecího života na talíři, dokud jej nevidíme žít a zemřít během jedné hodiny. Tajně s ním souhlasím a zároveň jsem ráda, že není vegetarián. Naporcovali by ho do kotle taky…
Asi za další hodinu, kdy v sobě máme ovar s křenem, játra, mozeček s vejci a značné množství tekutin, zahlédnu něco, co mě potěší víc než teplo v plném žaludku. O pár metrů dál, každý s jednou štamprlkou domácí pálenky, se drží za ramena mužské osazenstvo a za mohutného zpívání se kymácejí ze strany na stranu. Mezi sebou mají nového pražského kamaráda, poplácávají ho přátelsky po zádech a nevědomky čechrají jeho regionální řeznický doplněk – stylovou zmijovku po pradědečkovi. Uvědomím si onen sociální aspekt zabijačkové tradice a zároveň naši tendenci harcovat se pro odlišnosti, zatímco nás spojuje něco mnohem hlubšího – malá národní hrdost a radost…z radosti.
Čeká nás ještě hromada práce, a tak se snažíme podle svých schopností přispět ke společné hostině – mícháme kroupy s krví a vnitřním sádlem na jelítka, vaříme polévku, plníme jitrnice a připravujeme šťavnaté tlačenky. Sem tam zpíváme, sem tam do sebe šijeme a příležitostně si vyhrožujeme. Tak nějak zabijačkově, tak nějak česko – moravsky.